PÁTEČNÍ PŘÍJEZD

Po vydařené akci v Jeseníkách už to chtělo další "mini horo sraz".  A jelikož nám v létě nevyšla Šumava, několika z nás chybělo pár tisícovek do splnění výzvy, tak bylo rozhodnuto. Volba padla na Železnou Rudu. Jenom vymyslet, kde se ubytovat - přece jenom v Železné Rudě je z čeho vybírat. Ale v tomhle ohledu mám opravdu štěstí - paní provozní z chaty Ořovský byla úžasná. Nic nebyl problém, na všem se dalo domluvit. Víc takových...

SOBOTNÍCH VÝŠLAP

Trasu na sobotu jsme měli už naplánovanou. Měla mít necelých 40 kilometrů, ale jak už se pomalu stává tradicí, nakonec to bylo o trošičku víc. Přece když je další kopeček kilometr daleko, tak ho tam nemůžeme nechat - však to znáte ;) Někteří členové to dotáhli na 48 kilometrů. Byl to opravdu dlouhý a zvláštní výlet výlet - vyrazili jsme v létě, všude mlha, že by se dala krájet. A vrátili se na podzim přes Aspen a St. Moritz. Ale to předbíhám. Hned na prvním kopci (Pod Pancířem) přišla první oslava - Doyle se dostal v celoživotním žebříčku na 5. místo. Čím jiným to oslavit než Kitlovou medovinkou z našich nových "horo kalíšků". 

Jen škoda té mlhy. Všichni jsme se těšili na ikonické dveře na Pancíři. Na chvíli se opravdu zdálo, že by mohlo být i něco vidět. Ale naděje trvala asi 10 vteřin. No pokračujeme dál. Někteří členové vypravy podcenili vybavení a rukavice nechali na pokoji - k jejich velké škodě, protože ruce začaly opravdu zábst. Ještě že je na Prenetu chata - tam si sedneme do tepla a dáme nějaký ten svařák. Sakra - chata je soukromá, tak jsme museli poobědvat venku u stolu. 

Dalším cílem byla Jedlová. Cestu na ní jsme museli chvíli hledat, ale nakonec se zadařilo. I když chvílemi to chtělo velkou fantazii. Na vrcholu se na nás poprvé ten den usmálo štěstí v podobě slunečních paprsků - celé to trvalo asi minutu. Naštěstí jsme se stihli ještě vyfotit. Po pár kilometrech se Marek s Doylem odpojili s tím, že tam Sklářský vrch nemůžou nechat. Při pohledu na terén, přístupové cesty a vrstevnice jsme jim ho s klidným svědomím nechali. Už jsme se viděli na večeři v tolik vychvalované vietnamské restauraci v Železné Rudě - jméno po mě nechtějte. Ale rozhodně si své skvělé hodnocení zaslouží - už jenom za to, na čem mi přinesli sushi ;) 

Ale vrchol dne měl teprve přijít - tedy hlavně pro mě. U nádherného penzionu St. Moritz měli samoobslužnou vinoteku - to jsem ještě neviděl. To je všude samé pivo, birell nebo limonáda, ale tohle...ještě k tomu vedle něho poslední dvě lahve červeného burčáku. To snad ani není možné, jakou já měl na něj chuť. Navíc nám paní vytáhla deky a podsedáky, zapálilal svíčky. Tomu říkám parádní odměna po výkonu. 

Ani se mi odtamtud nechtělo - kidně bych se vyspal i na zemi. Paní by to prý nevadilo :) Ale na hotel jsme to neměli daleko...

NEDĚLNÍ CESTA DOMŮ

Ani jsme se nenadáli a už tu byla neděle. Pořádně se nasnídat (dotáhnout do konce tu hru s magnetama a klučkama - to víte, kdo si hraje nezlobí) a vyrazit směr Sušice. Přece jenom ne všichni měli hotovou výzvu Rozhledny I. A Svatobor vypadal na fotkách nádnerně. V reálu byl nakonec ještě hezčí - úžasný výhled do krajiny. Jak zaznělo v nějakém českém filmu - "to byly panorámata". Nemohl chybět ani tradiční parkour přes balíky se senem - už ani nevím, kdy a kde tahle záležitost začala :) 

Ještě nám zbyl čas zaskočit si i na protější stranu Sušic, kde se nachází Vrch Anděla Strážce a především Žižkův vrch. Jako dějepisář, milovník středověku a především doby husitské si podobná místa nemůžu nechat ujít. 

Pak už nezbylo nic jiného než sednout do auta, vyhodit kluky v Praze a vydat se na sever. Škoda, že tyhle akce vždycky tak rychle utečou. Ještě, že další není za dlouho ;) Na závěr chci jako vždycky poděkovat Horobraní za všechny ty zážitky, kterých bylo i tentokrát opravdu hodně. 

Tak zase někdy na viděnou...

Hady