Po poctivě proválených svátcích vánočních, jsem se 27. rozhodl vytáhnout paty z domu a sebrat alespoň nějaké nížinové kopce. Jelikož jsem vyrážel ve 4 odpoledne a brzy padla tma, vybral jsem si  několik vrcholků poblíž silnic, ke kterým jsem docházel od zaparkovaného auta.

Počasí mi od začátku sedělo. Bylo mrazivo, foukal místy i silný vítr a dorůstající měsíc svítil tak silně, že jsem na zemi za sebou viděl ostrý stín a po jemně zoraných polích se dalo jít i bez pomoci baterky.

Po několika polních a velmi rovných "vrcholcích" jsem dorazil k prvnímu kopci (vrchol Chotuc - 254m). Táhl se podél silnice, byl asi kilometr dlouhý a vrchol měl přibližně uprostřed. U silnice rostl pás těžko prostupných křovin, za nimi stoupal travnatý svah a hřeben kopce pokrýval les. Chtěl jsem si usnadnit výstup cestou přímo po prostředku, ale skrz hustá křoviska bych jen kvůli lenosti zbytečně ohrožoval svou oblíbenou bundu. A tak jsem přejel na západní okraj, kde jsem v pohodě zaparkoval a vydal se za nečekaným zážitkem.

Po pár metrech pěšinkou v křovisku jsem začal stoupat šikmo do svahu po louce. Ve vysoké trávě a stromech okolo hučel vítr a když jsem se ohlédl, otevřel se mi nádherný výhled na obrovský prostor za mnou. Mám tyhle chvíle hrozně rád, vnímám prostor a čistou přírodu v dokonale tiché noci. Připadal jsem si jako v pro někoho nudné, ale pro mě v tu chvíli hluboce procítěné pohádce. Vystoupal jsem k lesu, který kryl hřeben a vydal se podél něj směrem k vrcholu. S radostným pocitem jsem překonal nějakých 300 metrů, až jsem uviděl, že se blížím k odbočce, podle mapy směřující kousek dovnitř lesa. Tam se nachází vrchol kopce a místo zvané Nejsvětější trojice, které jsem na mapě blíže nezkoumal, ale očekával jsem třeba nějaký památník nebo sochu přímo u vrcholu.

Zamířil jsem po široké pěšině dovnitř lesa, rozsvítil baterku, a po pár metrech bylo vidět, že se neblížím k památníku, ale na hřbitov. OK, proč ne? S hřbitovy problém nemám, sám v lese se každý asi cítí trochu nesvůj, ale těch pár metrů mě rozhodně nerozhází a celkově to místo působilo na první pohled opuštěně. Je to relativně malý hřbitov, který bych čekal nejspíše u nějaké menší vesničky, bez plotu nebo zdi se vejde rovnou mezi hroby. 

Pořád v klidu jsem vstoupil na půdu hřbitova, zkontroloval, že stačí popojít nějakých 30 metrů ne úplně směrem doprostřed, abych mohl zalogovat výstup, a vydal jsem se, kam jsem potřeboval. Viděl jsem malý kostel uprostřed, podsaditou věž v rohu, od kterého jsem se svým směrem vzdaloval, a nezbytnou spoustu náhrobních kamenů. Byl to takový mix starých a zchátralých nebo udržovaných náhrobků. Na několika místech jsem viděl velmi slabá světýlka dohořívajících svíček. Jestli tam někde byly i nové kameny, nepotkal jsem je. Jak jsem se blížil k cíli, začala na mě čím dál silněji doléhat atmosféra místa. Uvědomil jsem si, že nejbližší vsi jsou několik kilometrů daleko. Všiml jsem si, že vítr, který tak příjemně svištěl v trávě na svahu najednou zlověstně hučí v opadaných korunách stromů, které neustále hlasitě vržou. Teplota jako by klesla o dalších několik stupňů, měsíc se schoval za mrak a oněch pár osamocených plamínků svíček svádělo marný boj proti vše obklopující temnotě, kterou prosvěcoval jen silný kužel mojí baterky. Procházel jsem uličkou mezi hroby a přejížděl světlem po okolí. Chtěl jsem si víc prohlédnout kostelík uprostřed. Kužel světla odhalil malé, polorozpadlé dřevěné okenice, místy opadanou omítku, štíhlou dřevěnou zvoničku nahoře, a když jsem dorazil na místo a zalogoval, zjistil jsem, že najednou mířím baterkou přímo do vyzývavě pootevřených hlavních dveří. V tu chvíli jsem si vzpomněl na horory, které jsem viděl, videohry se zombíky a další podobné noční rošťárny. Čekal jsem, kdy se ve zvoničce nahoře nebo vstupních dveřích objeví vyzáblá bílá silueta. Nějaký bezstarostný frajer by tam určitě zvědavě vešel, ale věděl jsem, že já to v tuhle chvíli určitě nebudu :). 

Začal jsem ustupovat ven ze hřbitova, předstíraje klid a nezájem, ale zuby jsem držel zatnuté nejspíš celou cestu zpátky k autu. Zbytek vrcholů, které jsem měl naplánované na ten den už žádné vzrušení nepřinesl, akorát pár těch, kde jsem musel procházet lesem, i když jen několik desítek metrů, mi připomínalo čerstvý zážitek a určitě jsem se necítil tak v klidu jako jindy.

Samo o sobě se vlastně nic nestalo, ale ta mrazivá atmosféra místa, možná i díky kontrastu s předchozí euforií, je rozhodně něco, na co nikdy nezapomenu.