Plánování prvního dne:

Trasa pro první den byla jasná. Dojedu busem z Ráztoky do Frenštátu a odtud vyrazím směrem na Velký Javorník. Po cestě posbírám tři zahřívací vrcholky, vyšlápnu nahoru, dám si pívo, doplním vodu. Pokračovat budu přes Malý Javorník a Kyčeru na Pindulu. Dám si pívo, jídlo, doplním vodu. Z Pinduly zamířím přes další dva vrcholky na Radhošť. Pívo. Jídlo. Fotka s krásným výhledem, po zelené dolů a je hotovo. 

Posouval se akorát čas, kdy vyrazím, protože těch 25km mě zas tak nehnalo a předpověď slibovala večer rozjasnění. Nakonec jsem teda vyrazil ve 14 hodin.

V lahvi s vodou (1,5l magnesia) mi zbývala necelá polovina a v koupelně bylo nízké umyvadlo, ze kterého to fakt nešlo dolít. Nevadí. Javorník je kousek a tam si doplním.

pátek

Lekce č.1:

Na Javorník je to fakt krpál.

Jsem holt jen zhýčkaný nížinář, tak snad pochopíte, že 340 výškových metrů na 1500m dlouhé cestě je pro mě hodně. Druhý den jsem to z Ráztoky na Pustevny vzal srdnatě lanovkou, takže to pro mě byla, i díky nepříjemnému mrholení, nejtěžší část výletu.

Lekce č.2:

Když ti dojde voda a jsi v hospodě, vážně si jí dolej.

Na Javorníku jsem se posílil pivem, a užil si parádní výhled možná i 30 metrů do mlhy. Láhev s vodou už byla prázdná, jenže z umyvadla u WC kapal žalostný čůrek. No, co. Výčepní má frmol, za chvíli jsem na Pindule, hmm. To dám jak nic, jdeme dál. 

Cestou jsem kroutil hlavou nad kolem funícími běžci, kteří si na ten nechutný, vražedný kopec ještě vyběhnou. Žádná úcta k nám chabým. Taky jsem se stavil pro Malý Javorník a Kyčeru. Na Malý Javorník dle mapy vede pěšina do "Účka". Nebyla moc vyšlapaná a z vysoké trávy jsem měl za chvíli mokro v botách. Jako malý bonus se na posledních asi 100m vytratila v mladém lesíku, kterým jsem se (za použití Ručníku jako štítu) musel neúprosně propracovat až k vrcholku.

Koliba na Pindule, důležitá to zastávka na jídlo a pití, byla v 17:40 z nepochopitelných důvodů zavřená. Takže mé geniální hospodaření s vodou si právě vybralo svou daň. Voda mi totiž, jestli si dobře pamatujete, došla ještě před Javorníkem a s pomocí jednoho piva, jsem se teď musel dostat až na Radhošť.

Lekce č.3:

Když jedeš do Beskyd, nepočítej s krásnými výhledy z top kopců.

Na Radhošť jsem dorazil maximálně vyčerpaný v 19:20 (v hotelu Radegast vaří do 19:00 :) ). Vyfotil jsem si Kapli se sochou, vysílačem a sluncem, které posměšně prosvěcovalo mlhu, přes kterou nebylo vidět nic jiného.

Naštěstí v Hotelu měli alespoň zbytek kyselice, která mě za pomoci piva a slivovice znovu postavila na nohy a nakopla směrem k finálnímu sestupu "domů" na Ráztoku.

Odměna č.1:

Zelená z Radhoště dolů mi byla od začátku sympatická. Příjemný povrch a prostředí, né moc prudké klesání, spousta zelené, paráda :).

Po cestě jsem se odpojil ze zelené abych sebral vrchol Mjaší a na dalším rozcestí jsem byl zrovna asi nějak mimo, protože jsem se nevrátil na zelenou, ale pokračoval dál jinou cestou. V jednu chvíli se přede mnou otevřel výhled na Radhošť. Zarazilo mě to. Jakto, že vidím tak daleko?! Kam si jako ta zpropadená mlha myslí,  že zmizela?! Možná jsem ve svých myšlenkách nepoužil přesně slovo zpropadená. Všiml jsem si, že nejsem na cestě, kde jsem chtěl být, ale na mapě jsem viděl, že akorát projdu širším obloukem a zase se napojím. Za zatáčkou se mi pak poprvé otevřel parádní výhled a delší trasa nebo škodolibá mlha mi v tu chvíli mohly být dost volné. Kdybych se podle původního plánu za Mjaší vrátil na zelenou, o tohle bych přišel.


Plánování druhého dne:

Na druhý den byly moje plány poněkud otevřenější. Věděl jsem, že chci vyjet lanovkou na Pustevny, odtud jít a vybírat vrcholy směrem na Čeladnou nebo i dál na Smrk. Zpátky bych rád využil MHD, ale vypadalo to dost nešikovně. Musel bych použít několik spojů a trvalo by to dost dlouho.

Po prvním dni, kdy jsem zvládl slušnou trasu i se startem ve dvě odpoledne, jsem měl trochu velký oči. Neodolal jsem spoustě tisícovkových kopců s nepatrným převýšením a sám sobě odsouhlasil trasu o délce 40ti km, kdy jsem vybral všechny tisícovky na západ od říčky Čeladenky a z Horní Čeladné se pak po úbočí stolových a Nořící Hory vracel zpátky pěšky.

sobota

Lekce č.4:

Když nevíš, spolehni se na Radegasta!

Strach z výšlapu na Pustevny přemohl panickou hrůzu z lanovky. Při plánování jsem na to cíleně nemyslel a celou cestu na lanovce jsem se pak ani nepohnul, ale tuhle malou zkoušku odvahy jsem zvládl. Mlha byla opět parádní a kdykoliv mohlo začít pršet.

Došel jsem si pro vrchol Radegast a přes Pustevny se vracel na hlavní část výpravy. V Pustevnách jsem se zastavil a přemýšlel, jestli zajít na pivo a druhou snídani nebo ne. Radegast mi dal jasnou odpověď a přivolal déšť :). 

Mimochodem, když jsem si osahal ceny na Pustevnách, možná už tuším kam se před 80 lety utíkali schovat naši židovští přátelé.

Odměna č.2:

Nejlepší problémy jsou takový, který za tebe vyřeší náhoda.

Byl jsem sám na výletě a přítelkyni nechal doma. Měl bych jí něco přivézt. Není třeba nic velkýho, stejně si to nezaslouží. Má ráda řetízky nebo jiný cetky co bývají u stánků na poutích, ale já to nerad kupuju. Znáte "Kamínky"? Ona je do toho fanatik. Takže překvápko, co mě potkalo na Velké Stolové udělá radost jí, protože je miluje, i mě, protože za dárek pro ní utratím přesně tolik, kolik si zaslouží!

Odměna č.3:

Nepopsatelný výhled, na který jsem nebyl připravený.

Celý druhý den byla do té doby tak trochu nuda. Nachodil jsem toho dost, v lesích bylo hezky, ale po spoustu kilometrů nebyl žádný výhled, ani nějak extra zajímavá místa. Jen les, cesta, občas trochu kopec. Postupem času přicházela únava a okolo Kněhyně se přidal i docela nepříjemný povrch. Šlo o sice pozvolný, ale nepříjemně kamenitý sestup, kde bylo potřeba dávat si pozor na každý krok. Na Velkou stolovou to už bylo místy o uklouznutí a přidalo se bláto, takže nálada v tu dobu už nebyla nic moc. Až na Malou Stolovou se cesta zase zlepšila, ale zároveň mi opět došla voda, takže morál to nespravilo. Když jsem šel ze stolové dolů, viděl jsem po pravé straně odbočku, která nebyla na mapě, ale vypadala, že by mohla vést vhodným směrem, tak jsem to risknul. Nejdřív byla příjemná, ale po chvíli se změnila v blivajz rozoraný od dřevařů, kde jsem zase musel postupovat s hlavou skloněnou a hlídat každý krok. V naštvání jsem začal cedit nadávky mezi zuby, až jsem se zastavil, zvedl hlavu a asi na deset minut zamrznul. Možná to bylo náladou a tím, že jsem celý den čuměl akorát na stromy, ale na výhled, který se mi v tu chvíli naskytl, jsem prostě nebyl připravený. Nebylo ani kam si sednout, tak jsem jen stál a koukal.

Lekce č.5:

Nohy si pamatují. 

Sestup z Malé Stolové na Čeladnou se zastávkou pro Kozinec je trochu dlouhý a nijak extra prudký. Začalo se ale projevovat, jak velký oči jsem po prvním dni měl. Celý druhý den jsem držel docela slušné tempo. Trasu s takovýmhle profilem bych prostě měl zvládnout, i když má 40km. Po tom prvním dni se ale evidentně nedá 100% zregenerovat za jednu noc. Zlom přišel patrně u Kozince, pro který jsem musel šplhat od cesty do pořádného svahu a návrat zpátky na cestu byl i dost o hubu. Na Čeladné se pak objevily první puchýře a celý zbytek cesty (přes 10km) už to byla  bolest.

Lekce č.6:

Horní Čeladná je fakt díra.

MHD naprosto zoufalý. Jen hotelový restaurace, který se pro výletníky vážně nehodí a všude je to daleko. Naštěstí jsem aspoň na studánce Cyrilce doplnil vodu.

Lekce č.7:

Pizza nejezdí každý den stejně.

Poslední lekce už má s výlety do kopců poněkud méně společného. Do Ráztoky jsem přijel už ve čtvrtek navečer a jelikož jsem s sebou nic neměl, objednal jsem si k večeři pizzu. Měli toho hodně a trvalo asi hodinu a třičtvrtě, než mi jí dovezli (varovali mě). Když jsem se v sobotu večer hladový a zbitý blížil zpátky "domů", viděl jsem, že mi zbývá už jen 3,8km. Řekl jsem si, že to za 3/4 hodiny mám, takže už si můžu zavolat a objednat. Do telefonu mi řekl, že u mě budou do třičtvrtě hodiny. No, šlápl jsem do toho přes bolest, zvládl zbytek cesty za 35 minut a rozvoz na mě těsně nemusel čekat. Příště volám později.



... Tož teď už su zkušený a připravený na další výzvy.