Ivan a Šárka (Akvárko a Komárek) mě přivedli k Horobraní. Oni tomu žlutění vrcholů nepropadli tak, jako já, protože, jak říkají, mají i jiné zájmy, a samozřejmě také pracují. Také mám i jiné zájmy, ale v podstatě všechno je omezované, nebudu jmenovat, zkrátka do Horobraní jsem se zamilovala.

Moji mladí naplánovali výlet do Brd na neděli 17.1. Moc se mi jít nechtělo, protože v předpovědi slibovali teploty kolem -9. Myslela jsem si, že to už pro mě není. Nakonec jsem si řekla - nebuď srab a jela jsem. A nelitovala. Výlet byl bezvadný. Plno sněhu, slunce, prostě nádherný den. 

Dojeli jsme vlakem do Řevnic a šli na Hvíždinec. Ivan na běžkách, my se Šárkou po svých. Lesní cesty jsou tady všechny protažené. Šlo se nám dobře a do kopce jsme se pěkně zahřáli. Vrchol byl mimo cesty, našli jsme ho bez problémů. Sněhu je ve vyšších polohách víc a když do toho svítí slunce, paráda!

Na Skalku nad Mníškem pod Brdy (mé oblíbené místo) jsme šli a Ivan jel, po modré a červené značce. Tady už přibývali běžkaři. U silnice mezi Řevnicemi a Mníškem parkovala spousta aut. Cest pro běžkaře je tu dost, takže se lidi v lesích nějak rozptýlili.

V zimě jsem na Skalce nebyla. Poprvé jsem se mohla pokochat výhledem na zasněžený Mníšek, mé další oblíbené místo. U jediného stánku byla fronta, ale šla rychle a výběr byl bohatý. Na čerstvém vzduchu vyhládne. Pojedli jsme bramboráčky, párek v rohlíku, mladí ještě smažený sýr s hranolky, popili čaj a grog.

Ivan odjel do Řevnic a my se Šárkou jsme sešly do Mníšku, odkud jezdí autobusy do Prahy každou chvíli. Slíbili jsme si, že se sem v březnu vrátíme a zažlutíme další vrcholy. Kdo mohl tušit, co nastane v březnu!