Je duben a já vzpomínám společně s deníkem na lednové výlety, kdy jsem mohla kromě Prahy třebas do Benešovské pahorkatiny, kterou jsem si oblíbila.

6. ledna jsem jela z Říčan autobusem od nádraží do zastávky Strančice - Sklenka. Bus mě pěkně povozil po vesnicích okresu Praha - východ, než jsme dojeli do cíle.

Vrchol Skalka je sice nedaleko zastávky, ale jít rozbahněným polem k vrcholku uprostřed je náročnější, než zdolávat krpály v Jeseníkách. Bahnité pole je totiž můj "oblíbený" terén.

Vrchol jsem si odklikla, na botách vláčím několik kilo bahna a jsem zpátky na silnici. Po nezbytné očistě bot, kalhoty až doma, jsem po silnici došla do Jažlovic, které patří k Říčanům. Přede mnou vlevo je vrchol Na Dlouhém. K němu vede malá silnička, ale co to? Vrchol je za plotem a je tam nahoře nějaký průmyslový areál. Zastavěné. Když už jsem tady, nevzdám se. Dřevěný plot jsem bez problémů přelezla a stoupala nahoru po trávě. Trochu mokrá, ale aspoň se mi vyčistí boty. Odklikla jsem u nějaké stavby, žádné označení vrcholu tu není. 

Vrátila jsem se na silnici a přede mnou je asi 6 kilometrů do Říčan. Provoz není velký, šlo se dobře. Ovšem dokud se nespustil liják. To nic, nejsem z cukru, takových jsem už zažila! Na silnici žádný problém. Jak jsem si tak vykračovala, zastavil mi autobus. Řidič povídal: "Přece v tomhle nepůjdete pěšky! Nasedněte." Byla jsem jediný cestující. Ptal se, kam jedu, já že do centra. Svezl mě zadarmo. Možná jede i kolem nádraží, ale co. Dva kilometry dojdu a prší už jen trošku.

12. ledna jsem jela z Říčan autobusem do Ondřejova. Jak jsme vyjeli, začalo hustě sněžit. Mám štěstí na počasí. Řidič povídal, že neví, jestli v tomhle dojede, protože silnice na Ondřejov vede hodně do kopce. Strašil mě, že možná někde uvízne. Dojel. 

Na první kopec, Břeský vrch, jsem šla po sněhu, který se poněkud bořil. Nahoře mě kromě mlhy a sněhu, který se sypal a sypal, čekalo překvapení. Malý hezký sněhuláček. Měla jsem z parťáka radost.

Došla jsem po silnici do centra a hledala druhý vrchol, Horku. Zamotala jsem se mezi chatami. Ani navigace nevěděla přesně, kudy jít. Natož já. Zdálo se, že Horka je zastavěná chatami a budu muset vzdát, nebo lézt k někomu přes plot. Jeden pes se na mě díval ošklivě. Nelíbilo se mu, že chodím sem a tam a byl připravený hájit své území. Nakonec jsem vrchol odklikla u plotu a mám klid.

Opustila jsem Ondřejov a vydala se po silničce na Lensedly. Na kopci na mě čekal další vrchol, také Horka. A konečně sněžilo míň a mohla jsem se rozhlédnout po kraji. Takhle vydatnou ladovskou zimu v Ladově kraji (Hrusice jsou nedaleko) jsem tu zažila, no hodně dávno! Před 20-25 lety snad.

A zase hustě sněží! Scházela jsem do Lensedel a za mnou se ozvalo: "Pozóóór!" Myslela jsem, že se řítí lavina. Byl to jen běžec. Jsem stále promočenější, Hlásku dnes vynechám. Zamířila jsem do Senohrab na nádraží. Doma jsem měla co sušit a rozlepila se mi bota. Novou zimní obuv teď nekoupím. V kozačkách toho moc nenachodím. Třeba půjde botu slepit.