Z domu jsem vyrážela na první ranní vlak směr Loučná nad Desnou. Cesta plynula v poklidu, dokud jsem v Loučné nenastoupila do autobusu směr Bělá pod Pradědem. Říkám řidiči název zastávky, ten na mě kouká, že takovou tu nemá. Tak si kupuji lístek a začínám zuřivě hledat, co to vlastně má být. Nakonec jsem zjistila, že na IDOSu i mapy.cz se zastávka jmenuje jinak než ve skutečnosti. Super! Nakonec vystupuju správně a ještě s jedním přestupem jsem se dostavám k cíli, tedy na start!

Pomalu svítá a obloha je jak vymetená. Snad to vydrží, pomyslím si. Nevydrželo. Jak jsem vstoupila do lesa, pomalu se zatáhlo. To jsem ovšem zjistila až výš.

Prvním zdolaným vrcholem je Skalný, ke kterému jsem si trochu zašla, ale dobrý, s tím se počítá. Po kvalitním stoupání, kdy, nabalená jak cibule, odhazuji svršky, se dostávám k Vysokému vodopádu. Trochu si zahraji na kamzíka a vylezu si až k němu. Nádhera! Vodopád je trošku zmrzlý, visí z něj ledové krápníky.

Stoupám dál. Začíná foukat, takže svršky, které jsem sundala, opět nandávám. Po chvíli se dostávám na lesnickou cestu vedoucí k vrcholu Malý Klín, zacházím si celkem dost, ale co by člověk neudělal pro 1099 bodů, že. Cesta je tady už místy namrzlá, ale dá se. Po zacházce pokračuju směr Švýcárna po modré turistické značce. Po cestě si odklikávám další vrchol, Studený vrch. O notný kus dál nasazuji nesmeky a jde se mi o poznání líp a hlavně rychleji.

Na Švýcárně se ani nezastavuji, je tu mlha a slušný vítr, a pokračuji po modré směr Kamzičí vrch. Jdu si tak z kopečku, když uslyším brekot. Dítě? Tady? V tomhle počasí? Nebylo to spíš nějaké zvíře? Že by kamzík? Ne, bylo to dítě! Chvilku na to jsem potkala tříčlennou rodinku. Jdou nahoru, asi na Švýcárnu. Tří až čtyřletý chlapeček pláče, je celý rudý. Asi je unavený a nelíbí se mu ten prudký vítr. Nevypadalo to, že by pro něj rodiče měli nějaké poponášedlo. Nevím odkud šli, ale všude se mi to zdálo pro tak malé nožky strašně daleko. Chlapečka obdivuju a zároveň je mi ho strašně líto. Sama jsem matka dvou synů a ráda s nimi chodím na výlety, ale vždy trasu přizpůsobím jejich nožkám. Hlavně nožkám toho mladšího. A další věc bylo počasí. Mlha a vítr není to pravé ořechové pro rodinné výlety.

Pokračuju dál na Kamzičí vrch. Odtud se vydávám mimo značené trasy směr vrchol Sokol a mám podezření, že mě začíná tlačit čas. Proderu se až nahoru, odkliknu si vrchol, pokochám se hustou mlhou a jdu opět na cestu. Při pauzičce zjišťuju, že mi za cca dvě hodiny jede bus z Karlovy Studánky. Zbývá mi asi sedm kilometrů do cíle a dva vrcholy. Už jsem celkem unavená a tak si vrcholy nechám na jindy. Nikam mi neutečou.

Cesta pokračuje celkem v poklidu. Nakonec to beru ještě přes Rolandův kámen. Odklikávám si vrchol, ale nahoru na vyhlídku nejdu. Tu si nechám na jindy a mám typ na výlet se syny až bude lepší počasí.

Na zastávku přicházím o 40 minut dřív s 35 km v nohách, které pořádně cítím. Hlavně cítím puchýř na levé patě. Au! Cesta domů autobusem proběhla v poklidu. Umřela jsem až doma.

U těchto výletů prochozených v mlze mě vždycky ke konci mrzí, že jsem nic neviděla. Do Horobraní jsem si přidala šest vrcholů, takže aspoň v tomto směru spokojenost.