Ve čtvrtek po noční sedám do vlaku a dospávám a odpoledne vystupuji v Třinci, městskou popojedu do Tyry, odkud již začnu své pěší putování. Je rozpálené letní odpoledne, výstup na Malý Javorový vede stále lesem. Stoupání je strmé a dlouhé, převážně listnatým lesem. Pot ze mě jen lije a konečně vrchol, rozhlédnu se, je silný opar. Na chatě si dám pivo, v tom horku mám stejně jen žízeň. Již po hřebeni, kde začínají kralovat smrkové lesy, jdu dál. Následuje Javorový, Šindelná, Smrčina a Kalužný na který mně dovede pěkná cesta. Odtud se vrátím kousek zpět a klesám na vrchol Velká Kyčera, tady se trochu kácelo, ale je to kousíček od cesty. Pak kus dolů a další cestou nahoru, projdu kolem chaty Kamenitý, na které jsem kdysi přespal. A opět beskydsky strmě do kopce na Kozubovou. Zde opět rozhled, kolem vrcholu opět těžba. Ale jde se stále po cestě, pod vrcholem je chata a tak přestože, je již po zavírací hodině dám si pivo a doberu vodu. Tak tomu říkám ochota. O kousek níž jsou dnešní poslední dva vrcholy a to Malá Kykula a Malá Kyčera a někde mezi nimi si ustelu. Slunce zapadá, najdu pěkný plácek a zouvám boty, šok, kde jsem přišel k tak ohromnému puchýři na vrchní straně palce pravé nohy. Je pravdou, že jsem cítil tlak a nezvykle těsno v botě a v posledním sestupu už spíše pajdal.  Nemám ale nic na ošetření, náplasti nemám a ani jehlu. No ale mám savý papír a nůž. Provedu operaci, k večeři vařím jen polévku a piju vodu, stále mám žízeň. Už za tmy raději stavím stan, hodně fouká, mám obavu z noční bouřky. Ve vzduchu je snad cítit saharský prach, beduíni, vůně tropických dálek a dusné vlhko. Bouře nakonec nedorazila. I v noci se potím a je tropická noc.

Ráno lehce posnídám, zkontroluji stav vypuštěného puchýře a čeká mně sestup dolů. V Lomné pak koupím v obchůdku náplast a druhou snídani. Po ošetření a posilnění vyrážím jak jinak než do kopce. Výše mne příjemně překvapí skalní věž Severka a o kousek výše uložím vrchol U Skály. Pak dál na hřeben na vrchol Kostelky. Po uložení vrcholu si dám ve stánku pivo a koukám, jak se zatahuje, no dnes mně to asi nemine.  Následuje Čerchlaný Beskyd s rozhlednou a Kamennou chatou, Velký Polom se suchým pralesem, ale v podrostu už bují nový život a rodí se tu další pralesní generace a Muřinkový vrch s kaplí a pramenem. Prostě kopečky jako korálky zvolna navlékám na niť putování a zážitky, které z nich zůstávají, jsou vykoupeny potem i námahou. Dál po hřebeni vítr sílí a je to tu. Nakonec je ale bouře vcelku milosrdná, opravdu leje vlastně jen chvíli a pak už jen drobně. Mezitím ukládám další vrcholy a na Sulově odbočím z hřebene. Sejdu na Bílý Kříž a neudržovanou zarostlou cestou k dalšímu vrcholu na Smrkovinu. V mokré trávě rychle vlhnou i boty, nemám návleky a voda se dostane do bot shora a postupně jsou pěkně mokré. Pak po cestě dolů na Gruň a na Kozlenu do horala, jde se sem po loukách a je z něj částečný výhled. Pak dolů přes les na další cestu a po ní k dalšímu vrcholu Jestřábník, k němuž mne dovede nepatrná pěšinka. Dolů do údolí a pak do kopce, stoupání bude dlouhé. Trochu se po bouřce ochladilo, neminu vrcholy Huserky a Zimný. Za ním z pramene doberu vodu a stoupám na královnu zdejších hor. Na Lysé jsem večer a vrchol se cudně halí do lehké mlhy, lidí jen pár. Odolám vábení chaty i piva a po žluté sestupuji. Ujdu pár metrů dolů a mlha se trhá a večerní slunce krásně nasvětluje okolní krajinu a hluboko pode mnou se leskne hladina přehrady Šance, krása, chvíli jen koukám a kochám se leteckým pohledem. Dál dolů, uložím lehký vrchol Kobylanka v zákrutu cesty a klesám níž. Zapadající slunce hezky nasvěcuje bukové kmeny opět krásný pohled. V blízkosti sedla si konečně rovný plácek hned vedle cesty řekne o přenocování, postavím stan a vařím večeři a koukám do šera a později i tmy, kolem se rojí desítky světlušek.

Ráno po snídani to mám jen kousek na vrchol Čupel, je to ale strmé a pěšinka je hodně zarostlá. Poté následuje dlouhý a místy i strmý sestup k přehradě a pak kousek po silnici. Z té uložím vrchol Šance a odbočuji směr Smrk. Stoupám výš a výš a pak jakýmsi průsekem k vrcholu Malý Smrk, je to ale špatná volba v průseku jsou v blízkosti vrcholu hromady pokáceného dřeva a kleče, pravděpodobně rozvolnění horského lesa pro tetřívka, jen nevím, jak se plachému ptáku líbí rámus motorové pily.  No je tu ale vrchol a pěkná pěšina do sedla, opravdu je lépe to obejít. Ze sedla výhled dolů a následuje stoupání na nedaleký Smrk, cestou pomníček Lennona a Palacha. Z vrcholu částečný výhled. Zde ale popletu trasu a vydám se dál po červené dál a tak si notně zajdu, odměnou je ale krásná cesta pěknými horskými lesy. Dole nad údolím Čeladenky ještě navštívím Malý Smrček a přemýšlím co dál. Den se překulil do druhé půlky a plánovanou trasu už nedám. Sejdu do Čeladné a ve vsi v hospodě čekám na autobus na 4 km vzdálené nádraží. Dám si pivo a polévku a je dobrá. Pak přesun do Frenštátu a start nahoru. Zahajuji Pavlovou horečkou kam, až téměř na vrchol vede pěšina, pak po pěšině přes Vlčinu a hustším lesem i podrostem na Velký kopec, pod ním je ale už cesta. Pak si pěšinou odskočím na vrchol Na Stašku a následuje opět strmý a dlouhý úsek do kopce. Ten končí na vrcholu Velký Javorník s chatou a rozhlednou. Jen se trochu rozhlédnu a valím dál, trochu mně tlačí čas. Okolí vrcholu je prokácené a tak je výhled i bez návštěvy rozhledny.  Odskakuji i na Malý Javorník a Kyčeru, zde jsou opravdu poměrně velké pláně bez lesů. Níže ještě kousíček od značky vrchol Kršla a pak sestup do sedla Pindula na autobus. Na zastávku přijdu 5 minut před odjezdem autobusu pohoda. Autobusem sjedu do Rožnova a ještě spláchnu pot v Bečvě. Pak do hospůdky U Jasana. Tam jsem samozřejmě velmi záhy odhalen. Objednám si večeři a vývar což je pivo, ale dosti silné. Pak doráží další horobraníci a pak i Věrka, Patrik a Standa tým který to má vše na starosti. Samozřejmě mně poznají a tak večerní zábava i pokec postupně plynou příjemným večerem. Veřejně musím přiznat, že jsem asi úplně závislý na horobraní a to mně vlastně stále udržuje v pohybu, navíc je mi lépe venku v pohybu, nežli doma o samotě. Takže velké poděkování za aplikaci i péči o to vše okolo. Na druhou stranu pak v horách s partou se přeci jen lépe chodí, neboť je člověk celoročně trénovaný. V jedenáct zavírají a na noc si vyšlápnu na nedaleké Hradisko. Vrchol stylově uložím o půlnoci.

Ráno mně budí slunce a řev ptáků po páté hodině, ještě chvíli ležím a pak pomalu balím. Prozkoumávám nepatrné zbytky hrádku s krásně zachovalou vstupní bránou a kochám se nádherným bukem s kořeny, které vypadají jako prsty vrůstající do země. A na závěr trocha rekapitulace ušel jsem 106 km a navštívil 40 vrcholů, vypil 7 piv, litr mléka, mnoho vody a vypotil nezměrné a nezměřené množství potu. A zážitky a prožitky, východ i západ slunce, horko, bolest i radost.  Krásné pohledy, tajemné bučiny, kam dál poutníku věčně se ptají. Dál životem odpovíš. Dál…i když vlastně nevíš kam… na další horobraní ale určitě.